Chůze: archetypální radost v uspěchané době

Podobně jako mnoho mých vrstevníků žiju v neustálém pocitu nestíhání. Skoro všechen čas spotřebuje práce, v televizi sleduji týdně jen pár dokumentů a většinu zbývajícího volného času věnuji jízdě na kole, alespoň tak od března do října. O pár let dřív se mi dařilo dvakrát i třikrát týdně podniknout celodenní cyklovýlet, ale ty doby se mi kolem roku 2005 zdály nenávratně pryč. Kolo mám v práci, takže několik minut poté, co vypnu počítač, se už řítím z Libuše do Písnice a pak přes Dolní Břežany a Zvoli do Jílového a zpátky. Je to tam a zpět asi 35 km, dvě velká stoupání, takže se vždycky za necelé dvě hodiny vracím se směsicí euforie z jízdy a nepříjemného vědomí, že jsem možná ty dvě hodiny měl věnovat práci, protože budu opět vzhůru u počítače až dlouho do noci. V té době mě periodicky deprimovalo vědomí, že několik mých projektů zcela stojí, hlavně jeden, na kterém jsem s mnoha přestávkami (a s mnoha přáteli a spolupracovníky) pracoval již skoro 20 let – rozsáhlý slovník českého argotu a slangu, Slovník nespisovné češtiny. Utěšoval jsem se myšlenkou, že každodenní jízdou na kole dělám něco pro své zdraví, ale i do toho se vkrádaly pochybnosti, protože kolo nekolo, moje váha byla trvale v horním pásmu nadváhy, kousek od nemilosrdné hranice obezity. Navíc jsem si často říkal, že tento explozivní způsob relaxace je – v parafrázi na maršála von Clausewitze – jen pokračováním celodenní honičky jinými prostředky.

Moje kolegyně tehdy domluvila návštěvu u p. Františka Lízny, kterého znala ještě z dětství, z doby, kdy bez státního souhlasu působil v Praze. V rámci práce na slovníku jsme s ním jeli konzultovat vězeňský slang. Přijeli jsme na jeho faru ve Vyšehorkách nedaleko věznice Mírov, kde p. Lízna působí jako vězeňský kaplan, a po diskusi o klasickém i moderním argotu jsme se zatajeným dechem dvě nebo tři hodiny poslouchali vyprávění o jeho nedávné pouti do Santiaga de Compostela. Dojel z Mohelnice do Příbrami, tam přespal na Svaté Hoře a druhý den vyrazil. Vyšel někdy dubnu, do Santiaga došel – tak jak se má – v červenci na svatého Jakuba (Santi-Iago znamená svatý Jakub). Denně 25 km, klidným tempem, žádná honička. O této slavné pouti jsem o pár týdnů dříve viděl strhující dokument na Viasat History, ale z filmu nevyzařovala ta fascinace chůzí. A to, jak vidíte zblízka kus Evropy – Bavorsko, Porýní, Alsasko, Champagne, Loiru, Pyreneje a kus severního Španělska. Přestože je p. Lízna hluboce věřící člověk, jeho vyprávění bylo plné zcela obecné (nechce se mi napsat vysloveně světské) radosti ze života. Co pozoroval, s kým o čem mluvil, co ho po cestě napadalo. A jak důležité je pro dlouhou pouť nešetřit na obuvi.

Už když jsme sjížděli z Vyšehorek, cítil jsem chuť změnit svůj život, myslím, že tento periodicky se vracející pocit zná skoro každý. Zatoužil jsem na tři měsíce zrušit všechny své závazky a vydat se na cestu. Samozřejmě, na něco takového bych býval neměl potřebný trénink – František Lízna chodí již mnoho let, ještě jako dizident přešel pěšky tehdejší Československo – jeden rok Čechy, druhý Slovensko, na celou cestu tehdy neměl dostatek dovolené. Navíc, když jsem v Mohelnici opět zapnul mobil, vrátilo mě do reality 12 nepřijatých hovorů a přibližně dvakrát tolik esemesek.

Další den byla sobota a já jsem hned po obědě vyrazil do Jílového – tentokrát pěšky. Vzal jsem si plastovou láhev vody, mobil a do kapsy tři stovky. Než jsem vyšel, chvíli jsem zkoušel, jestli funguje některá z odložených "empétrojek" mého mladšího syna. Nefungovala žádná. Naštěstí. Asi to zní banálně, ale během několika minut jsem zjistil, že zpěv ptáků zní úplně jinak než když jdu ráno k autu nebo odpoledne nakoupit. Když jsem v Písnici míjel dlouhou řadu rodinných domů, zahrádku za zahrádkou, měl jsem pocit, že kráčím po jakémsi leporelu, cinkání příborů, dětský smích, v dalším domě nějaká paní nadávala manželovi v dalším šla naplno televize a o kus dál hrál někdo na klavír. Zvuk se vždy zesiloval a zase slábl, připomínalo to začátek filmu Slavnosti sněženek. Prošel jsem Cholupice, Dolní Břežany, Lhotu a pak jsem procházel nekonečnými chatovými koloniemi. Občas jsem se někým neznámým pozdravil, v Kárově se mne nějaký chatař ptal, kam že to jdu a hned mi začal vykládat, jak se Břežanech učil střílet Arafat. Na konci uličky vyšel ze zahrádky vousatý chlapík a tlumeným hlasem mi povídal, že si soused vymýšlí. "Stejný šátek tehdy přece nosili všichni", šeptal polohlasem. O kus dál mne nějaký pán se synem poprosili, abych jim pomohl roztlačit auto a jen motor naskočil, vyběhl z jiné zahrádky zle štěkající pes a za ním s mnoha omluvami jeho majitel.

Pokud šlapete a právě s nikým nemluvíte, obvykle se vám hlavou honí myšlenky, jedna přes druhou. Po určité době jsem však začal cítit, že moje myšlenky dostávají určitý směr. Je dost těžké ten pocit popsat, ale bylo to zcela jiné, než ten stálý příval, kdy každá nová myšlenka zadusí tu předchozí. Byl to sice stále myšlenkový trysk, ale šel jedním směrem. Cítil jsem příval nápadů, ale ne takových, které než si zapíšete nebo namluvíte do diktafonu, už jsou pryč, všechno se vynořovalo zřetelně a uchopitelně. Přiznám se, že jsem do té doby nic podobného nezažil. Než jsem došel do Jílového, měl jsem v hlavě několik zcela nových souvislostí týkajících se původu některých argotických výrazů a hlavně, měl jsem jasný plán, jak postupovat, abychom Slovník nespisovné češtiny vůbec někdy dokončili a připravili k vydání.

Vzpomněl jsem si, že takhle jsem nešlapal od léta roku 1979, kdy jsme s třemi spolužáky z vysoké během jednoho letního týdne přešli pěšky Transylvánské Alpy. Na rozdíl od té doby jsem ale byl schopen velmi intenzivně vnímat všechno kolem sebe, bylo to jako bych četl knihu nebo sledoval film. Vzpomněl jsem si, jak jsem včera bezděčně srovnával Líznovo vyprávění s dokumentárními filmy a docházelo mi, že delší chůze vyvolává skutečně podobné vjemy, jako film. Když jste už něco viděli a přečetli, pak i banální věci ve vás mohou vyvolávat objevné souvislosti a asociace.

Před Březovou jsem pocítil první krizi. Zašel jsem na skok do hospody U Vočka, objednal jsem si minerálku, po které se můj stav o něco zhoršil a já měl pocit, že sednu na tristatřicettrojku a vrátím se. Pak jsem si dal raději párek a pivo a až asi za hodinu jsem vyrazil dál. Šel jsem trochu jinou cestou, než jezdím na kole, snažil jsem se důsledně vyhýbat silnicím (nechce se mi tady psát o bezohledných řidičích, jako řidič cyklisty a chodce na hlavních silnicích také nemiluji), ale stoupání od Záhořanského potoka do Petrova mě zcela vyčerpalo a tak jsem poslední úsek z Petrova šel nejkratším způsobem, tedy po dosti frekventované silnici Davle–Jílové. V Jílovém na náměstí jsem se posadil do hospody u Floriana a bez velkého přemýšlení o kaloriích jsem si dal jejich proslavený bramborák "Florian". Je to bramborák přes celý talíř (tedy po staru jako "aportdekl") plněný asi 250 gramy skvěle naloženého masa. Dáváme si jej občas se synem napůl. K tomu ještě malé pivo a pak ještě velké pivo. Kaloricky jsem tak nejen vygumoval všechno, co jsem "vychodil", energie nabytá U Vočka a u Floriana byla nejspíš několikanásobkem toho, co mé svaly spálily. Vyšel jsem z hospody, sedl na třistatřicetjedničku a za půl hodiny jsem byl zpátky v Krči. Doma jsem hned usnul, ráno jsem zaspal, skoro jsem nemohl chodit, ale euforie z chůze mne neopustila. Ten jediný výlet stačil k tomu, abych zjistil, že delší chůze dává člověku neobvyklý druh radosti. Asi vlastně ne druh radosti, ale radost jako takovou – ne jenom lepší náladu nebo relaxaci. Prostě archetypální radost.

Bylo by hezké, kdybych mohl zakončit tím, že jsem tehdy změnil život, ale nebyla by to pravda. V pondělí se honička vrátila a já jsem se znovu vydal na delší pochod až někdy za měsíc nebo ještě déle. Mezitím jsem raději jezdil do Jílového na kole, abych kompenzoval občasné stresem vyvolané záchvaty jídla.

Trvalo ještě další 3 roky, než se mi podařilo získat čas jak na kolo, tak na chození. Recept byl vlastně jednoduchý: s oblibou všem říkám, že se na televizi skoro nedívám; ano nedívám se na seriály, nedívám se na zprávy ani infokanály (ani na CNN či Sky News, kvůli kterým jsme si před pár lety pořídili kabelovku), ale v oněch více než 400 programech je přece jen pár takových, které mne vždy "dostanou". Discovery Channel, Animal Planet a hlavně už zmíněný Viasat History. A i když si člověk snáz omluví sledování dokumentárních filmů než "každodenní dávky emocí", je to nemalá porce času, kterou trávím pasivně a navíc vsedě. Ta hodina denně věnovaná chůzi se vyplatila. Objevil jsem také krokoměr a spolu s ním mnoho možností, jak chodit i uprostřed veškeré honičky. Do Olomouce a Ostravy jsem začal jezdit Pendolinem, je to sice trochu dražší než autem (jezdím pro pohodlí první třídou), z nádraží si na jednání beru taxi, ale zpátky pak jdu přes celé město pěšky, pokaždé trochu jinudy. Chůzí jsem konečně zhubnul, sice pomalu, ale výsledně asi o 12 kg. Tedy o 8 až 12 kilo, protože mé stravovací návyky se příliš nezměnily.

Postupně jsem také získal trénink na několikadenní pochod, na Compostelu bych ovšem ještě nestačil. Také jsem zjistil, že těch, kdo chtějí projít legendární "Camino de Santiago", ale nemají pohromadě dostatek času, je v Evropě asi většina. Tak chodí po etapách nebo jdou jen poslední úsek. Nejvíc novodobých poutníků prý startuje na francouzské straně Pyrenejí v Saint-Jean-Pied-de-Port, a odtud nahoru do Roncesvallského průsmyku, kde kdysi Baskové přepadli Rolandův oddíl. Ale i odtud trvá cesta ještě dobré 4 týdny. Zatím si 4týdenní souvislou dovolenou nedokážu představit, a tak občas, když chodím po Čechách, snažím se proud svého myšlení směřovat k nějakému nápadu, který by realizaci této pouti přiblížil.

A všechny ty nápady, a plány, které jsem tehdy po cestě vymyslel, jsem do puntíku zrealizoval. Slovník nespisovné češtiny vyšel na jaře 2006 a o rok později získal cenu Slovník roku. Nyní máme na trhu už 3. vydání a k původním 30 spoluautorům a konzultantům přibylo ještě asi 10 dalších, z toho jednoho jsem získal v jisté hospodě na jižní Moravě, kudy jsem jednou pěšky putoval podél Svratky na jih.

foto © David Plazas | Dreamstime.com