Proč si ne/pořizovat psa

Tento článek je určený především lidem bez psa, kteří si teprve pohrávají s myšlenkou na to, že by se stali páníčkem a psovodem. Nápad pořídit si psa bývá v mnoha případech motivován právě snahou o změnu životního stylu. Pes by se měl stát hybatelem páníčka – povinnost venčit zvíře má být motivací pro procházky na čerstvém vzduchu. Do jisté míry může tento model fungovat. Pojďme se ale podívat podrobněji na plusy a mínusy chození se psem oproti chození bez psa. V první řadě je nutné upozornit, že ne každý pes bude mít automaticky schopnost donutit páníčka k chození. Někteří psi jsou ve své podstatě líní, někteří se dokonce raději nechají nosit, než aby se unavovali běhaním po venku. Takovým psům, zejména jsou-li menší velikosti, pak opravdu stačí udělat pár kroků směrem od domu, vykonat svoji potřebu a rychle se zas vrátit do bezpečí a pohodlí příbytku. Snad každý někdy mohl pozorovat podobný systém – sousedky stojící pod stříškou u vchodu, které si během venčení tak maximálně vykouří svou cigaretu a nemusejí udělat jediný krok. Naděje na změnu životního stylu k lepšímu je v takovém případě nulová.

Další skupinou jsou psi, kteří pohyb milují, ale dávají přednost hře před cílenými přesuny. Podobný pes sice při procházce naběhá několik kilometrů, ale od svého pána nevyžaduje nic jiného, než aby házel míček a nechal si ho psem přinášet. Psovi přitom vůbec nevadí, že pán bude celou dobu stát na jednom místě. Naopak – zbytečná chůze pána je pro psa prakticky rušivá. Pro pánička a jeho chůzi bude zas naopak poněkud rušivě působit psí vytrvalá hra – ono se to řekne, jděte svým tempem, máte-li přitom neustále odebírat hračku ze psí tlamy a metat ji znovu do dáli.

Přejděme ale na skupinu psů, která chůzi po boku pána vítá. Rozhodneme-li se pro společnou procházku, bude mít některé výhody a nevýhody. Nespornou výhodou je fakt, že nejdeme sami. Pes je společník, který z procházky bude mít radost a tu bude dávat nadšeně najevo. Se psem po boku můžeme vyrazit i do takových míst a v takové době, kdy by se jinak osamělý chodec mohl bát – zejména jde-li o ženu.

Nevýhod ale také není málo. Psovi se nemusí líbit rychlost naší chůze. Na rozdíl od lidí pes nejde pravidelným tempem, raději střídá zastávky spojené s čucháním a běh. To není problém, pokud pes může pobíhat volně. Pokud má však jít na vodítku, taková procházka snadno omrzí obě bytosti na jeho koncích. Vycvičit psa k tomu, aby šel dlouhou dobu bez výkyvů naším tempem u nohy, vyžaduje vojenský dril ve výcviku bez záruky výsledku. Trhání vodítkem i slovní povely k usměrnění psa pak opět mohou působit rušivě na naši rovnoměrnou chůzi. Nemluvě o tom, že v takovém případě nelze uvažovat o chůzi „nordic walking“. Smutným paradoxem potom je situace, kdy musíme jít jednou se psem bez holí a teprve poté s holemi pro vlastní zdraví. Ale i pes volně pobíhající může společnou procházku pokazit. Psa musíte každopádně sledovat, předvídat problematické situace a řešit je, což znamená v každém případě jistou dávku napětí a stresu. Ideálních psů, kteří neodbíhají za zvěří, ignorují jiné psy a lidi a nikdy se nechtějí vyválet v něčem, co nevoní, je jako šafranu v zimě.

Kdo už psa má, většinu výše uvedených informací zná a jistě už si našel vlastní způsob, jak a kdy a kam se psem chodit na procházku. Ti, kdo se teprve chystají psa ke společnému chození pořídit, by měli mít zmíněná úskalí na paměti při pečlivém výběru vhodného psa.