Alexandra Vokurková
Turistika od A do Z
Turistika je velmi široký pojem. Je definována jako cestování, které má v sobě složku poznávavcí, ať už jde o poznávání přírody, cizích zemí, vlasti, historie, památek, zvyků nebo lidí a způsobu jejich života. Vedle původní turistiky, která byla převážně pěší, dnes existuje mnoho různých dalších druhů: cykloturistika, mototuristika, vodní turistika i masová turistika rekreačního charakteru, při které jsou její účastníci spíše pasívními objekty komerční aktivity organizátora zájezdu.
Pěší turistika má zřejmě svůj prapůvod v poutních cestách, které byly po staletí vykonávány z náboženských pohnutek. V Čechách se pěší turistika začala výrazněji rozvíjet v druhé polovině 19. století a nesla v sobě silný akcent vlastenecký. V roce 1888 byl také založen Klub českých turistů, díky jehož činnosti vznikla a dodnes je udržována hustá síť značených turistických cest v podobě, podobná je kromě Slovenska k nalezení jen v málokterých dalších zemích.
Faktem je, že terminologie a vymezení jednotlivých pojmů v turistice není zcela jednotné. Pokud jde o chození, rozlišuje se pěší turistika, horská a vysokohorská turistika a trekking.
Pro pěší turistiku je hlavním kritériem terén, který může být v nížinách i v horách, ale podstatné je, že trasa vede po cestách nebo snadno schůdným terénem. K pěší turistice není potřeba žádné speciální výbavy. Zvláštní kategorií pěší turistiky představují dálkové pochody (samostatný článek).
Horská turistika a vysokohorská turistika (v některých ohledech se tyto dva termíny překrývají) jsou přechodem mezi turistikou a horolezectvím. Liší se náročností tras, které jsou v horských oblastech ve větší nadmořské výšce a jejichž součástí je překonávání obtížně schůdných terénů, na kterých bývá nutné využití horolezecké techniky. Charakter horské turistiky je ovlivněn zvýšeným nebezpečím, které horské podmínky na turistu kladou. S tím souvisí vyšší nároky na výzbroj, kterou je nutné mít s sebou, i na schopnost orientace a bezpečného chování v obtížných či nebezpečných podmínkách. K vysokohorské turistice patří základy horolezeckého jištění.
Samostatné postavení mají „feráty“ – vysokohorské trasy s vybudovaným jištěním, označované v němčině jako Klettersteig, v italštině jako via ferrata, česky se jim říká feráty. Jde o horolezecké terény včetně mnohých s vysokou obtížností, které jsou vybaveny jisticími lany, případně skobami a kovovými stupačkami. Ty vedou i přes nejnáročnější horolezecké terény, díky umělému jištění se ale stávají dostupnými početnějšímu spektru vysokohorských turistů.
Trekking je forma náročné vícedenní turistiky, která zahrnuje nocování v terénu. Obvykle se trekkingem rozumí přechod horských oblastí, ale může vést i nížinnými oblastmi. Pro trekking je charakteristická nutnost chodit se zátěží, kterou představuje výbava pro bivakování, v případě horských terénů i s předpokladem zásadních výkyvů počasí. Trekking ale nemusí obsahovat prvky horolezectví.
Alpinismus, který bychom mohli definovat jako vysokohorskou turistiku v ledovcových oblastech, a horolezectví v sobě sice zahrnují jako složku pěší chůzi, ale představují už natolik samostatné sportovní odvětví, že jsou od turistiky jednoznačně odděleny.
Foto © Mircea Bezergheanu | Dreamstime.com
Hydratace při delších pochodech
Dlouhé pochody jsou výzvou nejen pro nohy, ale i pro správné hospodaření těla s tekutinami. Zajištění adekvátní hydratace je klíčové nejen pro výkon, ale i pro prevenci zdravotních komplikací, jako je přehřátí nebo dehydratace ...
Chůze po Via Francigena – historie a objevování
Na rozdíl od dnes „klasické“ pouti do Santiaga de Compostela svět pěších turistů (ale i cykloturistů) cestu s názvem "Via Francigena" v posledních desetiletích teprve objevuje. Jde však o jednu z nejstarších evropských cest, po které zhruba od 10. do 15. století každoročně putovaly desetitisíce poutníků.
Dřevěná odměna
Naše chodecké zvyklosti jsou různé. Pro některé z nás se stala chůze životním stylem, pěšky chodíme do práce, z práce i na nákupy. Pro jiné je chůze outdoorovou, takřka sportovní aktivitou. Někoho těší bezcílné toulky krajinou a procházky po notoricky známých místech, třeba okolo chalupy. Jsou mezi námi ovšem i nadšení výletníci, kteří si při procházce či túře rádi odškrtnou položku
Výbušná turistika v Brdech
Je až s podivem, že Brdská vrchovina, víc jak sto kilometrů se táhnoucí pruh zeleně, zůstala přírodním unikátem, uvážíme-li, že pahorkatinu z jedné strany ohraničuje hlavní tah z Prahy na Plzeň a z druhé příbramská průmyslová zóna. Navíc se severovýchodní část vrchoviny zvaná Hřebeny táhne až na periferii hlavního města.
Dálkové pochody
Dálkovými pochody se označují organizované turistické akce, jejichž trasa měří 50 nebo více kilometrů. Zpočátku se chodily trasy 100 kilometrů dlouhé, později přibyly i kratší vzdálenosti, přičemž trasy pod 50 km jsou označovány nikoli jako dálkové, ale jako turistické pochody.
Od čundru po treking
Kdo je to člověk, který chodí? Chodec, turista, poutník nebo vandrák? Jaký je rozdíl mezi dálkovým pochodem a trekingem? Kde končí procházka a začíná pěší turistika? Terminologie turistiky je málo přehledná a dost zašmodrchaná. Turistika, outdoorové aktivity a vůbec pobyt v přírodě si ale vytvářely a vytváří vlastní slang.
Outdoor
Původně anglický termín „outdoor“ znamená při prostém překladu „venku ze dveří“, čili prostě „venku“, mimo obydlí. Slovo se ale používá v anglické podobě i v českém jazyce jako označení sportovních aktivit, které se provozují venku.