Turistika od A do Z

Turistika je velmi široký pojem. Je definována jako cestování, které má v sobě složku poznávavcí, ať už jde o poznávání přírody, cizích zemí, vlasti, historie, památek, zvyků nebo lidí a způsobu jejich života. Vedle původní turistiky, která byla převážně pěší, dnes existuje mnoho různých dalších druhů: cykloturistika, mototuristika, vodní turistika i masová turistika rekreačního charakteru, při které jsou její účastníci spíše pasívními objekty komerční aktivity organizátora zájezdu.

Pěší turistika má zřejmě svůj prapůvod v poutních cestách, které byly po staletí vykonávány z náboženských pohnutek. V Čechách se pěší turistika začala výrazněji rozvíjet v druhé polovině 19. století a nesla v sobě silný akcent vlastenecký. V roce 1888 byl také založen Klub českých turistů, díky jehož činnosti vznikla a dodnes je udržována hustá síť značených turistických cest v podobě, podobná je kromě Slovenska k nalezení jen v málokterých dalších zemích.

Faktem je, že terminologie a vymezení jednotlivých pojmů v turistice není zcela jednotné. Pokud jde o chození, rozlišuje se pěší turistika, horská a vysokohorská turistika a trekking.

Pro pěší turistiku je hlavním kritériem terén, který může být v nížinách i v horách, ale podstatné je, že trasa vede po cestách nebo snadno schůdným terénem. K pěší turistice není potřeba žádné speciální výbavy. Zvláštní kategorií pěší turistiky představují dálkové pochody (samostatný článek).

Horská turistika a vysokohorská turistika (v některých ohledech se tyto dva termíny překrývají) jsou přechodem mezi turistikou a horolezectvím. Liší se náročností tras, které jsou v horských oblastech ve větší nadmořské výšce a jejichž součástí je překonávání obtížně schůdných terénů, na kterých bývá nutné využití horolezecké techniky. Charakter horské turistiky je ovlivněn zvýšeným nebezpečím, které horské podmínky na turistu kladou. S tím souvisí vyšší nároky na výzbroj, kterou je nutné mít s sebou, i na schopnost orientace a bezpečného chování v obtížných či nebezpečných podmínkách. K vysokohorské turistice patří základy horolezeckého jištění.

Samostatné postavení mají „feráty“ – vysokohorské trasy s vybudovaným jištěním, označované v němčině jako Klettersteig, v italštině jako via ferrata, česky se jim říká feráty. Jde o horolezecké terény včetně mnohých s vysokou obtížností, které jsou vybaveny jisticími lany, případně skobami a kovovými stupačkami. Ty vedou i přes nejnáročnější horolezecké terény, díky umělému jištění se ale stávají dostupnými početnějšímu spektru vysokohorských turistů.

Trekking je forma náročné vícedenní turistiky, která zahrnuje nocování v terénu. Obvykle se trekkingem rozumí přechod horských oblastí, ale může vést i nížinnými oblastmi. Pro trekking je charakteristická nutnost chodit se zátěží, kterou představuje výbava pro bivakování, v případě horských terénů i s předpokladem zásadních výkyvů počasí. Trekking ale nemusí obsahovat prvky horolezectví.

Alpinismus, který bychom mohli definovat jako vysokohorskou turistiku v ledovcových oblastech, a horolezectví v sobě sice zahrnují jako složku pěší chůzi, ale představují už natolik samostatné sportovní odvětví, že jsou od turistiky jednoznačně odděleny.

Foto © Mircea Bezergheanu | Dreamstime.com