Virginia Woolfová a láska k chůzi

Jak procházky formovaly dílo slavné spisovatelky

Virginia Woolfová, jedna z nejvýznamnějších britských spisovatelek 20. století, byla nejen průkopnicí modernistické literatury, ale také vášnivou chodkyní. Procházky hrály v jejím životě zásadní roli – byly zdrojem inspirace, klidu i prostorem pro rozjímání. Londýnské ulice i venkovské stezky se staly kulisami nejen jejího života, ale také jejích děl. Woolfová věřila, že chůze má moc uvolnit mysl a otevřít cestu k hlubokým myšlenkám a příběhům. Tento článek je nepřímým pokračováním úvahy o významu přemýšlení při chůzi v Evropské kultuře.

Virginia Woolfová (1882–1941) pocházela z prominentní rodiny londýnské společnosti. Byla dcerou Sira Leslieho Stephena, historika a editora, a vyrůstala v prostředí obklopeném literaturou a uměním. Její vzdělání však bylo neformální, jak bylo tehdy obvyklé pro ženy. Woolfová patřila k zakladatelům Bloomsbury Group, intelektuálního a uměleckého kruhu, který výrazně ovlivnil moderní britskou kulturu.

Její nejznámější díla, jako Paní Dallowayová (Mrs. Dalloway), K majáku (To the Lighthouse) a Vlastní pokoj (A Room of One’s Own), experimentují s tokem vědomí a inovativními literárními formami. Woolfová se celý život potýkala s psychickými problémy, včetně depresí a úzkostí, pravidelná chůze jí však pomohla prožít několik desetiletí extrémně tvůrčího života. Její manžel Leonard Woolf, intelektuál a vydavatel, byl židovského původu. Během let 1940–1941, kdy obyvatelé Británie považovali nacistickou invazi za zcela reálnou možnost, Woolfová trpěla silnými obavami o jejich společný osud, pokud by se Němci zmocnili země. Strach z nacistického režimu a rostoucí tlak válečné doby zesílily její psychické potíže. V roce 1941, během hluboké deprese, ukončila svůj život, čímž svět přišel o jednu z největších spisovatelek moderní literatury. 

Procházky v dílech Virginie Woolfové

Chůze nebyla jen osobní vášní Woolfové, ale také nedílnou součástí jejího literárního světa. Postavy v jejích románech často procházejí městem nebo přírodou, což je spojeno s introspekcí, tokem vědomí a vývojem příběhu. Woolfová propojila fyzický pohyb s duševní aktivitou způsobem, který je jedinečný.

V Paní Dallowayové sledujeme Clarrisu Dallowayovou, jak prochází ulicemi Londýna, nakupuje květiny a přemýšlí o svém životě, vztazích a minulosti. Londýn zde není jen kulisou, ale aktivním prvkem vyprávění – chůze Clarrisy nás zavádí do její mysli a zároveň propojuje její svět s ostatními postavami, které městem kráčejí.

V K majáku jsou popisy chůze po venkově vázány na postavu paní Ramsayové a její spojení s přírodou. Rytmus chůze odráží tok vědomí, zatímco krajina zrcadlí emocionální stav postav.

Její esej Street Haunting: A London Adventure je oslavou městské chůze. Woolfová v ní zachycuje nejen pohledy na Londýn, ale i samotný akt procházení, který vnímá jako způsob, jak se odpoutat od každodenních starostí a ponořit se do jiného světa. Popisuje zde, jak chůze otevírá mysl a nabízí nové pohledy na svět.

Chůze jako inspirace a lék na úzkosti

Procházky byly pro Woolfovou zásadní i v boji s jejími psychickými problémy. Chůze v přírodě jí pomáhala zmírnit úzkosti a nabrat energii. Její venkovský domov v Sussexu, kde žila se svým manželem Leonardem, poskytoval ideální prostředí pro dlouhé procházky. V dopisech přátelům často popisovala, jak ji chůze uklidňuje a zároveň inspiruje. Leonard Woolf jednou zmínil, že Virginia „se při chůzi mění, přestává být uvězněna ve svých myšlenkách a stává se opět volnou.“

V jejích denících se objevují záznamy, jak chůze ovlivnila její psaní. Woolfová psala: „Chůze má zvláštní rytmus, který napodobuje pohyb myšlenek. Když chodím, jako by se všechny mé nápady uspořádávaly do smysluplného celku.“

Moderní inspirace vášní Virginie Woolfové pro chůzi

Dnes můžeme vnímat lásku Virginie Woolfové k chůzi jako inspiraci nejen pro žurnalisty, spisovatele, ale pro každého, kdo hledá klid a prostor pro utřídění myšlenek a inspiraci k novým nápadům. Ať už jde o ruch města (v tomto si dnešní Praha nezadá s Londýnem první poloviny dvacátýého století) nebo o ticho venkova, Woolfová ukazuje, že chůze není jen fyzickou aktivitou, ale také prostředkem k tvůrčímu rozvoji a sebepoznání. Její odkaz nám připomíná, že každý krok může vést k novému pohledu na svět – nebo k objevení příběhu, který čeká, až bude vyprávěn.

Photo © Bruno Martins / Unsplash