Pelhřimov, březen 2013

Zcela neplánovaně jsem dnes podnikl asi 10km procházku po Pelhřimově. Vlastně jsem si poprvé v životě pěšky prošel město, které mne od dětství fascinovalo. Když jsem byl malý, jezdili jsme autem k babičce do Brna a do otevření dálnice D1 se jezdilo přes Pelhřimov a Jihlavu. Město s několika kostely a hradbami působilo i na mě – Pražáka zvyklého na impozantní památky – starobyle a kouzelně. Do Pelhřimova jsme dnes jeli napůl služebně: manželka zde měla jednání, po kterém jsme jeli navštívit její pelhřimovské příbuzné. Jednání sice měla být krátká a rychle navazovat s tím, že já počkám s malou dcerou v autě nebo že ji budu chvíli vozit v kočárku po náměstí. Po několika okruzích po náměstí a blízkém okolí se však ukázalo, že vše bude mnohem delší, proto jsem manželce na náměstí předal klíče od auta a vyrazil za nádherného počasí i s kočárkem na obhlídku Pelhřimova. Všude sice ještě ležely hromady sněhu z nedávné "kalamity", ale chodníky byly většinou hezky odklizené. Pár obrázků v galerii snad dokreslí předjarní atmosféru tohoto krásného městečka v centru Vysočiny, které je dnes neprávem spojováno hlavně s rekordy. Pro ty, kdo odolávají mediální masáži postavené na senzacích, kuriozitách, celebritách a černé kronice, doporučuji zajet do Pelhřimova ... nebojte se, nebude následovat slavná věta vložená do úst Rudolfu Hrušínskému, nýbrž připomínka pořadu Davida Vávry "Šumná města". V Pelhřimově najdete na poměrně malé ploše netušenou koncentraci památek, a to jak těch renesančních a barokních, tak i těch novějších z 19. a 20. století, jako je třeba budova místního gynmázia.