Nemám rád předjaří

Nemám rád předjaří a přece ve mně vzbuzuje naději, že se chystá něco skvělého, delší a teplejší dny, vonící tráva a bublající život. Ale prozatím tu je pouze konec března se svým chladem, kam se podíváš, bláto na cestách a vybledlé barvy, všechno dohněda. Pražské lesy k tomu skýtají nevábné pohledy na hromady odpadků, které, zdá se, nikdo neuklízí, jak je rok dlouhý, ale na jaře aspoň zarostou bující vegetací. Nemusíte ale mít rádi tuhle dobu a stejně se vám občas někde něco zalíbí. Třeba pomalu rozmrzající rybníčky s ledem dost silným na to, aby zbloudilému beaglovi umožnily předvádět biblické kousky chůze po hladině. Také most zvaný „Mostem inteligence“ - skýtá krom smutně pokleslých graffiti (o street artu bych raději pomlčel) také pitoreskní upomínku na brilantní záměr dvojkolejnosti, který skončil ojedinělým fiaskem a nádherným příkladem zmaru lidské práce. I pražské lesy a lesíky občas nechá někdo chvíli na pokoji a neničí je necitlivými zásahy hraničícími s trestnými činy a dorostou do podoby, kterou byste uprostřed velkoměsta nečekali – možná ta Praha zas takové velkoměsto není…