V duchu se omlouvám

Na jaře lonského roku jsme strávili delší čas v jižní Itálii. Nedaleko od místa našeho bydliště tam leží skvělý park – ne snad, že by v Čechách nikde takové nebyly, ale doma prostě žádný podobný nemáme tak blízko. V jednom rohu dětské hřiště, uprostřed několik plácků na různé sportovní hry i zábavy, jako je například ve Středomoří oblíbený petang. Všude kolem potom řídká, v létě rychle vadnoucí tráva a spleť cestiček. Žádný asfalt, pěkně pružící pískovo-hlinitý podklad, jak moc umělý a jak moc přírodní neumím odhadnout. Jedno cypřišové stromořadí, skupinky borovic, trocha všudypřítomných odpadků, pár psů, včetně těch toulavých, a hlavně celodenně početné hloučky sportujících lidí. Kromě hluboké noci snad v každou denní dobu, protože cestičky jsou po setmění dobře osvětleny umělým světlem a v parku se lze cítit velmi bezpečně.

S nadšením jsem tohoto parku hojně využívala jako perfektního sportoviště. Někdy sama, někdy i s dětmi jsme oběhly pár koleček a na závěr jsme obešly různá stanoviště se sportovním náčiním, jaké se dnes v plenéru obvykle instaluje – různé ty hrazdy a kladiny a překážkové dráhy. Moje běžecká forma šla z počáteční zoufalé úrovně pozvolna nahoru a spolu s ní rostlo i moje sportovní sebevědomí. Na skupinky žen, kterým se ani v této části světa nijak nevyhýbá obezita a které chodily do parku téměř bez výjimky pouze chodit, jsem se dívala patřičně skrz prsty. Jakožto běžící jsem si připadla být jim nadřazena a jejich „pouhé“ chození jsem přičítala pověstné jižní lenivosti.

Teprve o pár měsíců později jsem se podrobně seznámila s fakty, která se týkají přínosů chůze. Dlužno přiznat i to, že tou dobou mě trápily vytrvalé bolesti v nártu a patě – s největší pravděpodobností příznaky tzv. plantární fasciitis, kterou jsem si svým překotným běžeckým tréninkem přivodila. Optika mého vnímání chodících italek se náhle změnila ve svůj vlastní pravý opak – vždyť tím zaostalejším v parku jsem byla já! Namísto „běhacího povyšování“ jsem měla smeknout klobouk před osvětou, která daleko na jihu už dávno přivedla k chození do parku možná stovky aktivních žen.

Takže mi nezbývá, než se jim v duchu omluvit.

Milé italské dámy, hluboce se omlouvám za své přihlouplé pohrdání. Už se moc těším, že příště budu chodit svorně s vámi!