Chvála chození, aneb něco na těch endorfinech bude...

Nesnáším Vánoce. Všechny ty přípravy a nervozita, babičky, dědečkové a děti, které jsou protivnější než kdy jindy. A manžel, který je taky protivnější než kdy jindy, protože Vánoce snáší asi stejně špatně jako já. Možná hůř. Do toho nestihnuté pracovní úkoly u nás u obou a všechno to jídlo, kterého nakonec oba vždycky sníme mnohem víc, než jsme chtěli. Načež následují manželovy řeči o tom, že už ten infarkt aspoň brzo přijde a bude klid.

Těsně před letošními Vánocemi jsem četla článek o tom, jak je zdravé chození, a rozhodla se, že letos na Vánoce nepřiberu. Všechno, co sním, zas vychodím, a ještě ke všemu budu mít lepší náladu. Třetí den jsem ukecala manžela, který už měl tou dobou jednoznačné příznaky deprese. Sice jsem si musela vyslechnout jeho litánie o tom, že chci jen prodloužit jeho utrpení oddálením jeho infarktu, ale nakonec jsme šli. Stále jsem doufala, že článek nelhal a že z procházky přivedu rozzářeného muže nabitého endorfiny. Po pěti kilometrech se manžel tvářil pořád stejně a já ztrácela naději. Ale asi na sedmém kilometru se to stalo: první tři molekuly endorfinu evidentně přistály na svých receptorech a manžel si začal stěžovat o něco méně pochmurným tónem. Z procházky domů se vrátil člověk ne snad rozjásaný, ale v podstatě úplně normální. Což byl oproti výchozímu stavu prakticky zázrak. Teď ještě doufám, že se stal druhý zázrak a že letošní Vánoce díky každodennímu chození nepřiberu. Zase jsem toho snědla mnohem víc, než jsem si předsevzala… .