Trable sněžného muže….

Ačkoli rádi tvrdíme, že chůzi lze provozovat celoročně a téměř za jakéhokoli počasí, úplně pravda to není. České zimy jsou sice na ústupu, ale stále se čas od času stane, že z nebe začne padat něco bílého a ti starší z nás se rozpomenou, že takhle kdysi vypadal sníh.

I stalo se a minulý víkend aspoň na Šumavě sníh opravdu napadl. Ale nebylo to jen takový malý poprašek, byla to pořádná nadílka a byl to SNÍH, tedy prašan prašanovatý a dokonce byl i bílý. V takový moment má chodec na výběr jen málo. Buď se změní v lyžaře, nebo riskuje, že ho nějaký pilot na sotva protažených silnicích pošle v lepším případě do závěje. Je tu ale ještě jedna možnost – sněžnice…

Sněžnice jsem si pořídil asi před pěti lety – hned od počátku jsem byl nadšen. Najednou jsem se dostal i do míst, kam celou zimu noha pěšáka nevkročila (tím méně pak noha běžkaře zhýčkaného vyfrézovanými stopami). Kochal jsem se tichem a doslova panenskou přírodou (a to i v místech, kde mě v létě zaskočí přítomnost igelitky z Teska nebo rozmarného podpapíráku). Postupně jsem zlákal kamarády, vybavil celou rodinu, dokoupil sněžné talířky na trekingové hole a těšil se z určité exotické výjimečnosti sněžnic v místech, kde je chodec jinak považován automaticky za méněcenného exota.

 

  

Poslední dvě zimy byly ale zklamáním. Tam, kde byly dřív sněžnice podmínkou, dalo se projít opěšalou nohou téměř v polobotkách. Až minulý víkend se to zase změnilo. Zima jak z Ladových obrázků, nádherný prachový sníh a přijatelné teploty. Po prvním dnu devastace vlastního těla na běžkách byly sněžnice jasná nedělení volba. Jenomže ten nádherný výlet mě připomněl, že všechno má svá ale…

    

Sněžnice jsou v prašanu dost velká dřina. I přes velkou opěrnou plochu se stejně budete propadat docela hluboko. Zapomeňte na procházku v aerobním tempu, zejména trasa namířená i do mírného kopce se vám odmění bohatou náloží laktátu ve svalech. Po chvíli přijdete na to, že na sněžnicích v hlubokém sněhu není snadné se dobře obléct – chvíle maximálního vypětí při stoupání vás donutí si odložit vše, co jen odložit jde (i u sebelepší bundy vám budou chybět větrací otvory), když ale zařadíte kousky trasy po projetých cestách nebo v mělkém sněhu, kde si sněžnice zujete, najednou vám začne být zase zima. Sjezd na běžkách většinou trvá zlomek toho, co pochod z kopce na sněžnicích a zpocené triko se tak lehce stane nepříjemně chladivým obkladem. Pokud nechcete mít kalhoty plné sněhu, zvažte návleky na boty do poloviny lýtek či pod kolena. Také mají svá proti – ty nepromokavé jsou minimálně prodyšné a na konci dne pod nimi budete pěkně zapaření a tedy také mokří.

Na běžkách se dá docela dobře putovat od putyky k putyce (hodně mých kamarádů to tak důsledně dělá). Na sněžnicích naopak musíte počítat s pomalým tempem pár kilometrů za hodinu (v závislosti na sklonu terénu, hloubce a konzistenci sněhu se může pochod stát ďábelsky pomalým), a to většinou do míst, kde dávají lišky (v našich krajích spíše kanci) dobrou noc. Jinými slovy, putyka v nedohlednu. Zásoby a zejména pití je tudíž dobře mít s sebou v dostatečném množství. S tekutinami může být problém s teplotou. Pokud panuje pořádný mráz „Samec“, v batohu vám klidně může zmrznout – s tím je nutno počítat při výběru teploty nápoje a lahve či jejího obalu.  

Rada člověka, který nevyráží zrovna s kuropěním – čelovka do kapsy se bude hodit. Alespoň mně se málokdy podaří naplánovat výlet tak, abychom se vraceli za světla. A když už jsme u těch komplikací, jednou z nich je samozřejmě pád. Pokud se zapíchnete pozadím do prašanu, není moc jednoduché se se sněžnicemi na nohou zase vyhrabat do vzpřímené polohy. Odepnutí sněžnice se vám odmění hlubokým propadem opěšalé nohy do hlubin sněhové nadílky. Neopatrná snaha vstát pak klidně zničí hůl. Také je občas dobré zkontrolovat pevnost nasazení sněhového talířku na hůlkách. Hole sice nejsou podmínkou, hodně však pomohou, ale jen do té doby, dokud je na nich zmíněný talířek. Když ho ztratíte, je hůl jenom pro zlost. Navíc díky mrazu jako na potvoru nejspíš nepůjde složit a budete se s ní mordovat celou cestu v rozloženém, tedy naprosto iritujícím stavu (a protože jste ekologové, jistě ji někde po cestě nevyhodíte). Při přenášení sněžnic v ruce je dobré si pohlídat vázání. Některá mají rychloupínací přezky, které mohou snadno opustit zbytek zařízení. Taková sněžnice je nejenom k ničemu, ale i k vzteku při shánění náhradních dílů.

A poslední rada na závěr. Sněžnice vás určitě zlákají hodně mimo frekventované cesty. Nejspíš na nich moc padat nebudete, a pokud ano, pak do měkkého sněhu. I tak je ale dobré počítat s možností úrazu. V Česku nejspíš nehrozí, že by civilizace byla mimo dosah vašich fyzických sil, ale stát se výjimečně může i to. A vzhledem k tomu, že i dobře nabitý telefon může být na horách občas k ničemu, je skoro kategorickým imperativem nechodit sám.