…  aneb zážitek zcela banální! 

Prosinec 2014, Česko se zrovna otřepalo z ledovkové kalamity, stromy jsou polámané, kam se podíváš, a venku je všechno jen ne hezky. Sedíme na Šumavě u kamen a přemlouváme se, že je nutno vyrazit. Jenže to přemlouvání trvá nějak dlouho a tak když vyrážíme na pochod, vůbec si neuvědomuje, že den se překlopil do své druhé poloviny. A protože ty dny jsou v prosinci už hodně krátké, ztrácíme denní světlo poměrně záhy. Kombinace teploty kolem nuly, tmy, mlhy a drobné plískanice neslibuje zrovna orgastický zážitek ze šumavských panoramat. Plahočíme se směrem vzhůru, nikde nikdo, celková atmosféra je na hraně těžké deprese. Polámané větve stromů působí místy až postapokalypticky – čas se zastavil. Jediné, co nás na chvíli vytrhne z rezignované letargie pomalého výstupu, jsou světla aut, která by člověk v noci na lesní šumavské cestě nečekal. Z mlhy se vynoří kolona servisních aut E-ONu, zřejmě v konečném záchvěvu snahy odstranit kalamitu napáchanou ledovkou a padajícími větvemi, auta zmizí za zatáčkou a všechno se zase pohrouží do ospalého absolutního ticha.

Zhasínáme čelovky, které nebýt aut prakticky k ničemu nejsou třeba, a stoupáme dál. A najednou někde po překonání 1100 metrů nadmořské výšky se všechno změní jako mávnutím. Z mlhy se vynoří měsíc jak lívanec, cáry bílého závoje se jako zázrakem rozplynou a nám se otevírají naprosto nečekané pohledy. Mám pocit, že je půlnoc, měsícem ozářený les a průseky jsou naprosto fascinující. Nechce se mi proto skoro věřit pohledu na hodinky, je teprve lehce po šesté večerní. Aspoň na chvíli jsme se museli ztratit v časoprostoru.

Dobýváme vrchol hory zvané Přilba – dle údajů mapy 1 219, dle GPS 1 227 (po přepočtu na mapovou výšku), tak opravdu nevím. Každopádně, ač je to jedna z těch méně slavných šumavských „tisícovek“, je to rozhodně něco, o co stojí za to se poprat. Naše snaha o zápis do vrcholové knihy, pečlivě zabalené v plastikové svačinové krabici, vyznívá na prázdno. Kniha je beznadějně popsaná, doplněná spoustou dalších papírků a listů se jmény všech těch, kteří se sem s nasazením života dohrabali. Zjevně to zas takový výkon není, alespoň soudě dle dětských škrábanic. Ale nám to dneska za to stálo.

Obracíme kroky směrem zpátky. Na cestě zpět dlouhé lehce přes 7 km už nikoho nepotkáme, asi mají také všichni časový posun. Po pár kilometrech nás zase spolkne inverze. Ale tentokrát už není tak pesimistická, protože víme, že tam někde nahoře, je pořád možná krásně.

Co říct závěrem – i banální výlet za ošklivého počasí může být magickým zážitkem, záleží na úhlu pohledu. Chodit se dá skoro kdykoli, denní světlo není podmínkou a hezké počasí už vůbec ne. A nakonec – příště s sebou bereme nový čistý blok – až zase dobudeme vrcholu Přilby, naše jména tam nesmějí chybět.