Jak jsme dostali (asi právem) vynadáno

Chůze na sněžnicích je obrovským dobrodružstvím, zejména pokud se podaří najít v našich traktory proježděných horách plných strážců parků a další havěti na čtyřech kolech (pokud možno v ekologickém dieselovém provedení) nějaký ten úsek cesty, kam tu zimu ještě noha nešlápla. Má to samozřejmě svoje úskalí, občas si pěkně zajdete, neb většinou tyhle trasy nikdo neznačí. Musíte dávat pozor na zranění, protože jestli jste se vyštrachali na sněžnicích někam, kam cesty nevedou, pak nemůžete počítat se sanitkou přistavenou v cuku-letu jakmile si zlomíte nožku či jiný výběžek těla. Pokud zatmíte, pak počítejte s tím, že v noci se celý reliéf jeví jinak, i když máte dobrou čelovku. Určitě bychom vymysleli ještě víc hrozeb a nebezpečenství, ale na jedno to úskalí člověk hned tak nepomyslí... hrozí vám totiž, že vás někdo zastřelí.

A ono bez legrace. Vybrali jsme se jednou do hlubokých šumavských hvozdů na sněžnicích. Jako obvykle jsme nevyráželi za kuropění, spíš naopak. Vyzbrojeni psem a čelovkami jsme se nebáli vlka nic a vykračovali si po zasněžené lesní cestě (k panenskému sněhu sice měla daleko, byvše rozbrázděna údržbáři tamní přírody na čtyřech kolech, ale i tak se nám zdálo, že máme tenhle kousek přírody aspoň chvíli pro sebe).  V tu chvíli se od stromu ve výšce několika metrů odlepila bílá postava a začala se spouštět k zemi. Při bližším pohledu bylo zjevné, že se nejedná ani o ducha ani o lesního skřeta, ale že je to hajný (nebo něco na ten způsob), zabalený v bílém maskovacím oděvu a lezoucí po žebříku. K našemu nemilému překvapení nám vynadal co proto. Tak za prvé, že děláme hluk (to se sněžnicím skutečně nedá upřít – pokud máte plastové a jdete po firnu, pak je to opravdu hodně slyšet), pak proto, že plašíme přezimující zvěř (možná o nic víc než jeho opodál stojící 4x4, ale budiž), dál proto, že náš pes štěká (ani nehlesl, neumí to) a nakonec, a to byl argument největší, že by nás mohl klidně odstřelit jako divou zvěř. Tím nás tedy dostal. Nejen, že si to dovedeme docela dobře představit, ale v našem právním systému je celkem možné, že by mu to dokonce i prošlo.

Celá příhoda se nakonec obešla smírným tlacháním o kácení v bezzásahové zóně parku, ale stejně jsme byli „otočeni“ na druhou stranu od nedaleké obory pro přezimování zvěře (což asi opravdu nějaký smysl mělo a od té doby se jí systematicky vyhýbáme). Díky tomu se výprava změnila v obvyklé zatmění a pochod poslední 4 km po zmrzlé silnici. Na ní jsem si opakovaně říkal, že to riziko zastřelení myslivcem zas není tak vysoké, určitě ani zdaleka tak, jako riziko přejetí nějakým potrhlým řidičem na šumavské okresce.

foto © Galyna Andrushko | Dreamstime.com