Šumava pro začátečníky

Do obce Borová Lada, ležící na samém okraji Národního parku Šumava a nedaleko proslulé Kvildy, jezdím více méně pravidelně poslední dva roky. Jako rodilou Hanačku mě fascinují zdejší vrchy i vršky, hluboké hvozdy, divoké bystřiny, slatě i téměř nedotčené příhraniční oblasti se svými zaniklými obcemi… Musím ale přiznat, že můj rodný, úrodný a poněkud jednotvárný kraj mě nepřipravil ani na chůzi hornatým terénem, ani na zdejší nepředvídatelné počasí.

Mému partnerovi se kupodivu velmi záhy povedlo mi objasnit, že chůzi či jízdu na kole po rovině budeme na Šumavě provozovat dost těžko. Snad by mi bylo bývalo k tomuto poznání dopomohlo i pár pohledů z okna… Nemůžu se ovšem ubránit dojmu, že vrtošivé počasí pod Horskou Kvildou se vytrvale snaží hatit partnerovy snahy vytáhnout mě ven a naopak nás soustavně utvrzuje, že nejpříjemnější okamžiky prožijeme právě tehdy, spokojíme-li se s oním fascinujícím výhledem z bezpečí chalupy.

Má dosavadní zkušenost s denní venkovní teplotou v Borových Ladech je zhruba tato: září: 4 °C, prosinec 4 °C, leden 4 °C, březen 4 °C, červenec 4 °C a srpen 4 °C. Na sníh jsem měla zatím spíš smůlu – postupně jsem se neochotně smířila s tím, že za současných teplotně nadprůměrných zim nechám sjezdové lyže odpočívat v garáži a sněhuláka si ani na horách nepostavím, ale taky s tím, že vyhřívat na sluníčku se můžu u maminky na Hané, těžko ovšem na šumavských slatích. Válení se u kamen a pod peřinou je sice činnost, která mě nadmíru těší, ale těší mě v Praze stejně jako na Šumavě. A tak hory nakonec zapůsobily svou magickou silou a turistika se vyjevila jako aktivita, kterou můžeme provozovat ve všech ročních obdobích a téměř za každého počasí.

Oprášila jsem takřka nepoužívanou softshellovou bundu a ke zděděným moirám a sněhulím (kdyby náhodou) jsem si nechala nadělit outdoorové kalhoty a pořídila trekové boty (první v životě). Naše šumavské pobyty se prozatím omezovaly spíš na víkendy a na poznávání nejbližšího okolí. Postupně jsem se tak seznámila se zásadními turistickými cíli i výchozími body – Kvildou, Modravou, Javoří pilou, Tříjezerní slatí, Prameny Vltavy, povodím Vydry, Knížecími pláněmi nebo skokanskými můstky na Zadově. Když nám počasí opravdu nepřálo, odhodlali jsme se vždy alespoň k rašelinovému jezírku. Zevrubnější prohlídce samotných Borových Lad jsme se ale doteď poměrně úspěšně vyhýbali. Až do minulého víkendu, kdy jsme se rozhodli, že si svůj denní limit šesti tisíců kroků splníme jen v úplně nejbližším okolí.

Nejprve jsme poctivě obkroužili vesnici samotnou – po novém mostě, na který pěkně z výšky dohlíží – věřte nevěřte – vodník, jsme prošli do celé zbrusu nové čtvrti penzionů, apartmánů a rodinných domů. Novým zástavbám v přírodě moc nefandíme, zvlášť když nemovitosti ve variantě A a B jsou jedna jako druhá a infrastruktura zničí ráz krajiny dávno předtím, než jsou stavební parcely vůbec rozprodány. S nechutí jsme proto obhlédli stovky metrů asfaltových příjezdových cest, které teprve čekají na dosud nerealizované stavby, a raději moc nepřemýšleli, kdo všechno si podobným projektem na území šumavského národního parku přilepšil…

Od nově rekonstruované základní školy jsme museli projít pár desítek metrů po frekventovanější silnici, než jsme dosáhli prvního cíle, Kaple sv. Anny, která za Borovými Lady stála od roku 1860 a léta byla vyhlášeným poutním místem, na němž se několikrát ročně sloužily mše. Jen krátce vzdorovala kaplička se zvoničkou komunistickému režimu, než byla v roce 1956 srovnána se zemí i s přilehlou křížovou cestou. Zachován zůstal jen železný kříž, který se tyčil nad 14 zastaveními. Dnes je díky donátorům celá křížová cesta i s kaplí obnovena.

Víkendové počasí bylo sice jen mlhavou připomínkou přívalů sněhu, které Šumavu musely zasáhnout v týdnu (opět jsem je propásla), avšak lesní zákoutí odolávala zdatně. A tak cesta po čtrnácti zastaveních připomněla spíš ledovou skluzavku. Zpátky jsme se vydali opět po silnici. Další zastávkou měly být Soví voliéry, jak jsme přepokládali, v zimě nepřístupné. Obhlédli jsme alespoň nejbližší okolí a objevili brod přes Vltavu, o jehož překonání se raději pokusíme při příští letní a snad úspěšnější návštěvě sovince.

Pokračovali jsme opět skrz vesnici a potěšujícím objevem z jiného soudku se stala nová a přátelštější otvírací doba místního krámku. Když už jsme se do prohlídky dali, nechtěli jsme vynechat rozhlednu, která se tyčí na severovýchodním úbočí kopce Vyhlídka nad Borovými Lady. Mírné stoupání lemují informační tabule Naučné stezky Les a s přibývající nadmořskou výškou přibývalo tentokrát i sněhu. Chůze se tím pádem stávala čím dál náročnější a navíc jsme se v cílových 986 m. n. m. nedočkali kýženého výhledu, omezovaného už léta nezastavitelně bující vegetací. Vzdor opadanému listí smíšeného lesa jsme nedohlédli na chalupu ani do vesnice, i tak jsme ale vystoupali po 14 schodech do sedmimetrové výšky a kladně zhodnotili bytelnou dřevěnou konstrukci dnes již bezúčelné stavby.

Naše další kroky nevedly přímo do vsi, nýbrž jsme se několik set metrů brodili sněhem po vrstevnici, dokud nás jednotvárné šlapání neomrzelo a nesestoupili jsme na značenou stezku (světe div se – s relativně čerstvou běžkařskou stopou!). Tady jsme se vzhledem k pokročilejší hodině nechali žlutou značkou navést zpět k Borovým Ladům, přestože v opačném směru lákal rozcestník k procházce na Knížecí pláně. Ta si ovšem žádá víc času i energie – třeba zase příště…