Paul Dudley White

"Ujít pěšky v rázném tempu pět mil pomůže nešťastnému ale jinak zdravému člověku víc než všechna medicína a psychologie světa."

Autorem tohoto známého citátu byl Dr. Paul Dudley White (1886-1973), jeden z nejslavnějších amerických lékařů 20. století. Mediální slávu získal, když byl v roce 1955 povolán k prezidentu Dwightu Eisenhowerovi, u něhož byl zjištěn akutní infarkt myokardu. Tomu samozřejmě musela předcházet hvězdná odborná kariéra. Dodnes patří k základům hematologie (tedy nauky o krvi) Lee-Whiteova zkouška a každý lékař musí znát tzv. W-P-W syndrom, relativně častou poruchu srdečního rytmu pojmenovanou po třech objevitelích, přičemž to druhé "W" patří opět Paulu Whiteovi.

Dr. White na kole a pěšky

Z pohledu medicíny začátku 21. století však do popředí vystupuje ještě další oblast, které se White celý život věnoval. Byl totiž jedním z prvních, kdo si již v letech před 2. světovou válkou všimli, že lidé trpící v dospělosti nedostatkem pohybu, dostanou infarkt mnohem častěji než ti, kterým pravidelný pohyb nechybí. Po válce pak založil obor preventivní kardiologie, přičemž jako základ kardiologické prevence postuloval pravidelnou fyzickou aktivitu. Sám se v mládí věnoval závodně cyklistice a na kole jezdil až do stáří. Poté, co jej díky legendárnímu "Ikeovi" (tedy prezidentu Eisenhowerovi) objevila masmedia, americký tisk zaplavily fotografie dr. Whitea na kole.

Dr. White byl ovšem rovněž velkým propagátorem chůze. Rád chodil na dlouhé procházky a na pěší výlety. Chůzi aktivně propagoval mezi lékaři, neboť věřil, že zdravý životní styl celé společnosti by měl začít právě u nich. Jako vědecká celebrita byl zván na mnoho kongresů po celém světě. Kde to šlo, chodil pěšky z letiště až do hotelu. A i tyto jeho procházky získaly mediální pozornost poté, když novináři zjistili, že také na pravidelné návštěvy svého významného pacienta chodí z Arlingtonského letiště do Bílého Domu pěšky. Podobně propagoval chůzi, když v New Yorku chodil pěšky z letiště La Guardia do sídla Americké kardiologické společnosti (jejímž byl v r. 1924 spoluzakladatelem), tedy něco přes 11 km.

Prezident Johnson

Paul White pomohl i dalšímu americkému prezidentovi, resp. budoucímu prezidentu Lyndonu Johnsonovi. Ten dostal infarkt ve stejném roce jako Eisenhower, bylo mu tehdy 47 a měl za sebou první volební období jako senátor za Texas. Po infarktu uvažoval o konci své politické dráhy a o předčasném důchodu, Paul White jej však přesvědčil, aby přestal kouřit (Johnson byl znám svými 3 krabičkami cigaret denně) a hlavně aby zásadně změnil svou životosprávu. Jak všichni víme, Lyndon Johnson po dalším senátorském období v roce 1961 úspěšně kandidoval do Bílého Domu po boku J. F. Kennedyho a po jeho smrti v r. 1963 se stal prezidentem. O rok později pak kandidoval sám a velkou většinou hlasů volby vyhrál. Bohužel, problémy spojené s válkou ve Vietnamu a skandály na domácí scéně vedly v konci jeho prezidentské kariéry k tomu, že rezignoval na preventivní rady slavného kardiologa a za další 4 roky zemřel. Zemřel ve stejném roce jako White, ovšem Johnsonovi bylo o 20 let méně.

Dr. White a Československo

V roce 1946, ještě v atmosféře poválečného nadšení Američanů pomáhat zemím střední a východní Evropy, vyslala Harvardská univerzita (přesněji s ní spojená Unitarian Service Committee) přibližně třináctičlenou delegaci pod názvem "Medical teaching mission to Czechoslovakia". Akci platila UNRRA a šéfem delegace byl prof. Paul Dudley White. Motivací byla pomoc při obnově výuky na českých a moravských lékařských fakultách po nucené šestileté přestávce za Protektorátu – nebo spíš americká představa o ní. Delegace zde strávila celé dva měsíce a navštívila všechny naše tehdejší lékařské fakulty - jak píše ve své zprávě Paul White - některé staré 600 let a jiné necelý rok. Při návštěvě Hradce Králové, tedy jedné z těchto nových fakult, Paul White pozval na stáž v USA zdejšího přednostu interní kliniky prof. Lukla, pozdějšího dlouholetého přednostu Interní kliniky v Olomouci. Američané byli zjevně překvapeni tím, co zde na lékařských fakultách viděli, čekali asi něco podobného jako ve zničeném Německu nebo v zaostalém Sovětském Rusku. Zpráva dr. Whitea je americky otevřená, někde chválí, jinde kritizuje, ale za zamyšlení stojí její závěr: vysoká úroveň české medicíny spolu s přátelským a demokratickým ovzduším dává naději, že zde může vzniknout "světové středisko lékařského vědění a výuky pro nadcházející generaci Evropanů". To bylo ovšem v roce 1946.

Framinghamská studie

Paul White věděl, že špičková medicína nemůže stát pouze na poměrně jednoduchých, i když jistě férových tržních principech, jaké představují zdravotní pojišťovny, svoboda volby lékaře apod. "Velká medicína" potřebuje instituce, které mají za prvořadý cíl pokrok medicíny, ne zisk nebo vyrovnaný rozpočet; lidé s ekonomickým myšlením nemohou přitáhnout mimořádné talenty, které jsou pro rozvoj moderní medicíny klíčové. Dr. White vyvinul hned po skončení 2. světové války iniciativu pro založení National Heart Institute (dnes National Heart, Lung, and Blood Institute – NHLBI) a v roce 1948 dosáhl toho, že prezident Truman podepsal National Heart Act – zákon, který vznik této instituce umožnil.

Dr. White ze zkušenosti relativně dobře věděl, co srdci prospívá a co mu škodí, uvědomoval si však, že přesné zjištění rizikových i preventivních faktorů bude vyžadovat velkou dlouhodobou studii, které se zúčastní tisíce lidí. Zahájení první takové studie prosadil White ihned po podepsání zákona. Jako kardiolog pracující většinu života na Harvardu navrhl městečko Framingham vzdálené asi 20 km od Bostonu, sídla Harvardské lékařské fakulty. Z tehdejších necelých 30 000 obyvatel Framinghamu se jich již na začátku studie účastnilo přes 5000. Studie, která za více než 6 desetiletí získala "kultovní" charakter a stala se vzorem tisíců dalších podobných studií, běží dodnes a mnozí její dnešní účastníci jsou pravnuky těch z roku 1948. Hodně z toho, co dnes tvoří pilíře preventivní kardiologie, bylo zjištěno právě v této "Framingham Heart Study". Mimo jiné i to, že pravidelná chůze prodlužuje život; například pouhých 30 minut souvislé chůze denně prodlužuje život o jeden a půl roku. My dnes víme, že prodloužení této doby o další půlhodinu denně přidá životu ještě několik dalších let navíc.

K studii se postupně přidávali kromě kardiologů také další odbornosti, včetně např. neurologů a psychiatrů. A tak se v nedávné době začal zkoumat také vliv chůze na psychiku. Na "tvrdá data" si budeme muset ještě nějakou dobu počkat, můžeme však v tomto ohledu věřit Whiteově osobní i lékařské zkušenosti vyjádřené v úvodním mottu. Snad s malým dodatkem: chůze prospívá i psychice lidí poměrně šťastných.

Dr. White radil svým spoluobčanům: walk more, eat less, sleep more, tedy více choďte, méně jezte a víc spěte. Také je varoval, aby po odchodu ze školy, tedy skončení povinné tělesné výchovy, nepřestávali cvičit a sportovat. Doslova, aby si nebrali "dovolenou od cvičení" mezi 17 a 30 lety, neboť za tuto dovolenou se pak platí celý zbytek života. Ani jednou radou se Američané neřídí a my v Čechách na tom bohužel nejsme o mnoho lépe.

 

Foto © Songquan Deng | Dreamstime.com