Nejnečekanější skvělý den roku 2015

 

Někdy během února jsme stáli před otázkou, kam naplánovat výlet „otců zakladatelů“ portálu 6000kroku.cz. Volba nebyla těžká, padla na cestu z Matky měst a sídla českých králů na mytický kopec českých dějin, kde spočinul praotec Čech… Jinými slovy, cesta praotců za praotcem…

 Aby inspirace historií nebylo dost, vstoupil do plánování ještě Kryštof Kolumbus…. Možná se ptáte, co má Kolumbus společného s cestou na Říp? Jeho inspirace byla ale významnější, než si myslíte. Kolumbus totiž šetřil každou námořní míli, a tak na svou domnělou cestu do Indie sice nejprve vyrazil ze španělského přístavu Palos de la Frontera u Huelvy, ale první servisní zastávku měl už na Kanárských ostrovech, které se krátce před tím staly španělskou državou. Za výchozí bod jeho reálné zámořské plavby lze tedy považovat spíše ostrov Las Palmas než samotný Pyrenejský poloostrov. Našimi Kanárskými ostrovy se tak stala Trója, poslední kousek území, který patří již od roku 1922 Praze. Konkrétním výchozím bodem pak parkoviště u útulku pro opuštěná zvířata a odchyt – (50.137426, 14.394971). Až sem jsme se nechali celkem nesportovně dovézt autem, abychom se za kuropění (v mém podání je to osmá hodina ráno, což chápu, že je pro kohouty již pozdní dopoledne) vydali na cestu. Stalo se tak dne 7. března památného roku 2015 a náš start byl provázen úpěnlivým štěkotem místních chovanců. Vyrazili jsme na dalekou pouť, o níž jsme na začátku upřímně pochybovali, že ji naše zpustošené a nepříliš trénované fyzické schránky vydrží.

[8:06]  Výchozí bod je vlastně přímo u Vltavy, v nadmořské výšce kolem 180 m n. m. Z řeky sice dýchá ranní mráz (teplota vzduchu je něco málo nad nulou), ale nesměle vykukující slunce a předpověď Aleny Zárybnické na ČT 1 dávají tušit den jak malovaný (Obr. 1). Ovšem ani my, ani meteorologická předpověď ještě v tu dobu netušila, že tento časný a dle astronomického kalendáře stále ještě zimní den bude doslova jak malovaný a že bundy a svetry nám budou většinu dne spíš překážet (celodenní záznam z Garminu fenix v kapse mého batohu ukázal průměrnou teplotu 14,4° C, ale slunce svítící chvílemi do zad ho dokázalo zahřát až na neobvyklých 26,5°C).

    

Obr. 1–3 Vltava těsně nad severním okrajem Prahy (obrázky lze kliknutím zvětšit)

[8:14]  Nevěda nic o lokální historii, teritorium Prahy opouštíme přechodem Čimického potoka nedaleko bývalé dynamitky Alfreda Nobela, aniž bychom jí věnovali jakoukoli pozornost. Jako první nás zaujaly úplně bílé stromy na protějším břehu Vltavy kousek před Roztokami (Obr. 2 a 3). Nejdřív nás napadl „lokální mráz“, ale siluety černých velkých ptáků na větvích vyvolaly pochyby, zda jde skutečně o výtvor Dědy Mráze… klíčilo v nás nehezké podezření, že stromy nejsou ojíněné, ale že barva bude mít daleko méně vábný charakter. Naše podezření potvrdil nevybíranými slovy osamělý rybář kousek po proudu. Těmi naštěstí nečastoval nás, ale tam hnízdící kormorány (s ohledem na to, že se kormoráni živí skoro výlučně rybami, není mi doteď jasné, co tam hledal za štěstí on…).

    

Obr. 4–6  (Roztoky — Zdymadlo v Klecanech)

[8:55]  Pohledy na osluněnou řeku nás provázejí dál kolem Roztok na protějším břehu (Obr. 4) a kolem zdymadla v Klecanech (obr. 5 a 6). Jez dnes už ani náznakem nepřipomíná místo děje jednoho z několika zdařilých dílů z kontroverzního seriálu Třicet případů majora Zemana s názvem „Kvadratura ženy“. Příběh natočený podle skutečného případu vraždy Herty Černínové z roku 1951 ale vyvolává mrazení v zádech dodnes.

    

Obr. 7–9  (Plavební komora Roztoky — Pohled z pravého břehu směrem k Praze)

[9:17]  Pokračujeme dál kolem plavební komory Roztoky (obr. 7) a díky nízkému stavu vody jdeme po břehu (obr. 8 a 9) kolem Husince, jehož existenci na ostrohu, který tady řeka opisuje, si ani neuvědomíte. 

    

Obr. 10–12  (Lávka z ÚJV — ÚJV Řež — Libčice)

[10:06]  Civilizace nás dostihne znovu u Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy, kde míjíme lávku přes Vltavu pro pěší (Obr. 10 a 11). Tady se teprve stává pravý vltavský břeh na chvíli opuštěný, bohatě to ale kompenzuje industriální zástavba protějšího břehu v Libčicích (obr. 12).

[11:13]  Trochu romantiky přinese až další civilizace, přívoz v Máslovicích – v tuto dobu a hodinu pustý (obr. 13). Naopak milovníci industriální krásy si přijdou na své v podobě zdymadel Dolany (obr. 14) a Dolánky (obr. 15).

    

Obr. 13–15  (Přívoz v Máslovicích — Zdymadlo Dolany — Zdymadlo Dolánky)

[12:04]  Zcela upřímně jsme museli obdivovat snahu o záchranu zámku ve Chvatěrubech (obr. 16). Může snad jen těšit, že za jeho devastaci nemohou léta nedávná, ale nedostatek peněz jeho majitelů již z počátku 19. století. Před příchodem do Kralup míjíme ještě tři mostní díla – železniční most na trati Kralupy n. Vltavou – Neratovice (obr. 17), pilíře bývalého železničního mostu (obr. 18) a potrubní most (obr. 19). 

    

Obr. 16–18  (Zámek Chvatěruby — Železniční most na trati Kralupy-Neratovice — Pilíře bývalého železničního mostu)

  

Obr. 19  (Potrubní most před Kralupy)

[12:38]  Po příchodu do Kralup (obr. 20) dáváme krátkou přestávku na úpatí masivního železobetonového Masarykova mostu (obr. 21) a překračujeme Vltavu po lávce pro pěší (obr. 22). 

    

Obr. 20–22  (Kralupy – pravý břeh Vltavy — Masarykův most)

[13:05]  Tady obdivně shlížíme na další industriální monument - ozubené kolo z miřejovické elektrárny (obr. 23). Kralupy jsou i naší občerstvovací nákupní zastávkou (obr. 24). Podle GPS máme v nohách 19,5 km, je krásně teplo, sluníčko hřeje jak v květnu, ale mě dělá starost naše tempo, které je vpravdě hlemýždí (částečně kvůli focení), je totiž jedna hodina odpoledne a do cíle chybí skoro 25 km. 

    

Obr. 23–24  (Ozubené kolo z miřejovické elektrárny — Centrum Kralup)

      

Obr. 25–27  (Nelahozeves)

[14:32]  Po necelém kilometru odbočuje červená turistická značka příkře vzhůru borovým lesem na planinu (kolem 250 m nadmořské výšky), z níž je do dálky depresivní pohled na chemické provozy táhnoucí se od Kralup až po Veltrusy. Ať chcete nebo nechcete, na téhle pláni vaše oči budou přitahovány pohledem na dvě jiné věci – váš cíl v dálce a před ním obludné nádrže na ropu firmy MERO (obr. 28 a 29). Tohle místo je totiž tzv. „Centrálním tankovištěm ropy“, kde ústí ropovod Družba a IKL (Ingolstadt – Kralupy - Litvínov). Za gigantickými nádržemi však industriální obludnosti končí, od této chvíle se naše oči upínají jen k jedinému bodu – zdá se blízko, leč je ještě zatraceně daleko (obr. 30). Přitom oba máme divný pocit, že dloužící se stíny znamenají pouze jedno jediné – vrchol, pokud k němu kdy dorazíme, za světla neuvidíme….

      

Obr. 28–30  (Nádrže na ropu MERO, v dálce je poprvé vidět Říp)

[16:05]  Po dlouhém přechodu přes pole scházíme do Nové Vsi. Tady opouštíme červenou značku – setkáme se s ní zase až kousek před cílem ve Ctiněvsi. My se dáváme nejprve podél státní silnice přes Novou Ves a před restaurací (obr. 31) odbočujeme doprava a překlenujeme teplickou dálnici (obr. 32). Já osobně nikdy nevím, které má jaká dálnice číslo. Mapa tvrdí, že 8. Moje pocity se dostávají mimo realitu, jsme uprostřed spící krajiny, na cestách nikde nikdo není (obr. 33), tělo je po 30 ušlých kilometrech sice unavené, ale jsem v zásadě euforický z nádherného zážitku. Už teď je to den mimo realitu. Na cestě jsme už přes 7 hodin, ale za tu dobu jsem se nudil jen jednou při čekání ve frontě v samoobsluze v Kralupech.

    

Obr. 31–33  (Nová Ves — dálnice D8 Praha Teplice – cesta od dálnice k Ledčicím)

[16:55]  Naše orientace je teď už jen podle GPS, vlastně spíš podle magického bodu na obzoru (obr. 34). Směřujeme přes kopec na Ledčice (obr. 35). Slunce zapadá (obr. 36) a ve slabém světle jsou fotky (mimochodem všechny pořízené mobilem) už jenom dokumentační.

    

Obr. 37–39  (Černouček — Ctiněves — od okraje Ctiněvsi vede osvětlená cesta k Řípu)

[17:39]  Po silnici jdeme na Černouček (obr. 37) a Ctiněves (obr. 38). Oblékáme postupně znovu svetry, bundy a nakonec i čepice, teplota se rychle vrací k ranním hodnotám. Tady se znovu připojujeme na červenou značku, po které stoupáme už jenom vzhůru na náš cíl. 

[18:27]  Supíme nahoru, ke slovu přichází čelovka, je sedm hodin večer a roční období, které na sebe přes den nechalo milostivě zapomenout, se neúprosně přihlásilo o slovo délkou dne. Před námi v kopci bliká jakési červené světýlko – nechce se mi věřit, že by někdo byl schopen tudy jet za noci nahoru na kole (byl by to super výkon i za dne). Blikající světýlko se přibližuje – skutečně je to cyklista – supí do kopce ještě hůř než my, tlačí kolo a zjevně už nemá moc smysl pro humor. Blikačku ale na požádání zhasne, v té pusté tmě nás pěkných pár desítek metrů oslňovala. Přitom riziko, že by přijel zezadu někdo autem, je na pěšině plné kamenů a kořenů na úbočí Řípu skutečně minimální. Teprve nahoře mi dojde, že absence jeho smyslu pro humor mohla být také hezká hypoglykemie. Na vrcholu jsme ho neviděli, snad dojel dolů a nakonec i domů dobře.

 

Obr. 40  (Říp: Rotunda sv. Jiří a Vojtěcha)

[19:18]  V euforii z dosaženého cíle a možná i díky řídkému vzduchu ohromující nadmořské výšky 455 m n. m. se snažíme vyfotit rotundu sv. Jiří a Vojtěcha mobilem za svitu čelovky (obr. 40) Výsledek tomu odpovídá. Obracíme se zpátky a po červené značce sestupujeme druhou stranou dolů směrem na Rovné. Po ušlých 44 km (podle přepočtu na mapovou nadmořskou výšku, nebo možná 42,5 km při započtení nekorigovaných dat) usedáme do přistaveného vozu s povděkem. Venku už zase zuří zima a nás hřeje, že jsme to ušli aspoň jedním směrem bez úhony. Únava si ten večer později svoji daň vybere, ale trasa Praha – Říp, byla ten den zdolána.