Karel Hynek Mácha (1810-1836)

Autor Máje – jedné z nejznámějších českých básní, představitel českého romantismu Karel Hynek Mácha byl pověstný svou chodeckou zdatností. Chodil převážně pěšky a na svých toulkách neměl problém denně urazit i 60 kilometrů. Začátkem 19. století byla v Evropě již velmi rozvinutá doprava kočáry, i Mácha je používal, když potřeboval. Jeho pěší cesty byly odrazem vášně vidět věci z první ruky, kochat se krásou krajiny. A také prosté radosti z chůze. Snad nám čtenáři odpustí klišé, ale u Máchy byla skutečně cesta tím pravým cílem. Mácha vedl velmi aktivní život, studoval v Praze práva, hrál v Tylově divadelním souboru (s jehož mladičkou členkou Eleonorou "Lori" Šomkovou žil ve zvláštním psychodramatu), většinu času v Praze Mácha trávil obklopen přáteli. Opravdu sám sebou však zřejmě byl jen na dlouhých pěších cestách.

V srpnu roku 1834 vyrazil se svým přítelem, pozdějším pražským purkmistrem Antonínem Strobachem na pěší cestu přes Alpy do Benátek. Vrátil se nadšený tím, co viděl, všem o cestě vyprávěl. Avšak ani Itálie nezastínila jeho největší chodeckou vášeň, cesty krajinou, jež dnes nese básníkovo jméno – Máchův kraj. Je to oblast Mezi Mělníkem a Českou Lípou, kraj špičatých třetihorních sopek, kde z mnoha hradů a zřícením vynikají především Kokořín a majestátní Bezděz. Pod Bezdězem, v městečku Doksy, pracoval jako praktikant Máchův spolužák z práv Eduard Hindl a právě zde Mácha našel krajinu, která plně rezonovala s jeho vášnivou duší. Mácha nacházel zvláštní půvab v hradech a zříceninách a v místech, kde se krása přírody potkává s historií. V krajině hledal a nacházel inspiraci pro svou tvorbu, jeho díla jsou pak do jednotlivých lokalit přímo situována. Ze školy si jistě všichni pamatujeme, že krajina kolem Bezdězu se stala Máchovi inspirací rovněž k jeho slavnému Máji. A jak víme z jeho deníků, nebyl to jen prostý pobyt v Doksech, ale především dlouhé túry touto dodnes fascinující krajinou. Mácha je tak prokazatelně jedním z velikánů, kteří spojovali intenzivní chození s kreativní duševní činností.

Nabízí se otázka, jaký vliv mělo chození na Máchovo zdraví, oslavovaný poeta přece zemřel ve svých nedožitých dvaceti šesti letech. Jak ale tušíme, Máchova předčasná smrt souvisela spíše s jeho vášnivou divokou povahou než s chatrným zdravím. Je pravda, že Mácha se začátkem roku 1836 zdravotně necítil dobře, příčinou byla hluboká deprese z chladného až nepřátelského přijetí Máje. Máchovi nepomohlo ani to, že se báseň dobře prodávala, vlastenci v čele s Tylem Máj odsoudili jako nečeský a nevlastenecký. A nadšená chvála ze strany pražských německých literárních kruhů Máchovu situaci ještě zhoršila. Mácha udělal to nejlepší, co mohl, odjel z Prahy a v rámci posledního ročníku práv přijal místo advokátního praktikanta v Litoměřicích.

Zde se jeho psychický i fyzický stav rychle zlepšuje - jak jinak než dlouhými procházkami do Českého středohoří. Po pár týdnech už Mácha opět píše nadšené dopisy Hindlovi a plánuje s ním další pěší cesty. Koncem října roku 1836, na jedné ze svých oblíbených procházek na vrch Radobýl spatří Mácha dole v Litoměřicích velký požár. Běží dolů jak o život, inhed se pouští do hašení, a protože se z hořících budov snaží postiženým zachránit alespoň část majetku, polévá se vodou. A tutéž vodu také pije. Není asi třeba vysvětlovat, že zdaleka nešlo o vodu pitnou. Následek na sebe nedal dlouho čekat, zakrátko se dostavily silné průjmy, horečka a v prvním listopadovém týdnu Mácha umírá. Asi na střevní infekci. Informaci, že šlo o zápal plic, zveřejnily úřady zřejmě ze strachu, aby se nerozšířila panika z tehdy tak časté cholery. Žádné dlouhé stonání, tragická smrt z plného zdraví, scénář hodný velkého romantika.

Asi každý, kdo si přečte Máj, pocítí smutek z toho, že Mácha nežil déle. Ale možná právě tragický podtext přispívá k tomu, co dnes k prvnímu velkému českému básníkovi cítíme. Dnešní doba poezii moc nepřeje, naštěstí však přeje chůzi. Český národ tak v posledních letech nově objevuje Máchu jako průkopníka chození pro radost a pro inspiraci. Máchovy toulky i dnes vybízejí k následování.

Po Máchovi je pojmenován nejen "jeho" kraj a "jeho" jezero – tedy původně Velký rybník (Gross-Teich) založený Karlem IV. Máchovo jméno nese také jedna z oficiálních pěších turistických značených tras. Je to cesta, kterou básník několikrát prošel z Prahy směrem na Doksy a dále na Bezděz, poprvé snad s Eduardem Hindlem v roce 1832. Trasa, která je dnes úsekem Evropské dálkové trasy E10, vede z Mělníka přes Chloumek, Lhotku, přes mlýny Štampach a Kroužek (na potoce Pšovka), Harasovskou tůň, Krvomlýn, hrady Kokořín, Housku a Bezděz a do Doks. Přibližná délka Máchovy cesty je 50 km.

Pokud máte chuť na dvoudenní pěší výlet, můžete jít jako Mácha již z Prahy. Pokud ovšem nemáte jeho trénink (a to asi nemá dnes nikdo z nás), dojeďte raději až na severní okraj Prahy MHD (Metro Letňany nebo ještě lépe autobusem 140 nebo 158 až do Čakovic) a odtud vyražte na Miškovice, Mírovice, Veleň, Sluhy a Mratín do Jiřic, a dále podél Labe do Mělníka. Odpoledne se dostanete do Kokořínského dolu, kde se dá přespat (např. hotel Kokořín) a druhý den Vám již do Doks zbývá "jen" něco přes 30 km.

Trasu Vám vřele doporučujeme, patří k nejkrásnějším v Čechách.

(s použitím textu "Karel Hynek Mácha – básník vášně a frustrace" z portálu slovniky.cz)

foto © Klimes35| Dreamstime.com