Atletika, gymnastika, „vybika“ a chození

Co se vám vybaví při vzpomínce na školní hodiny tělocviku? Nezaměnitelný zápach žíněnek v tělocvičně, běžecká dráha, píchání v boku, bolest při pádu z kladiny, strach z přeskoku přes koně, rány míčem při vybíjené. V horším případě stud kvůli tomu, že jsem nemehlo. Takhle nějak to mám já, a to jsem na tom ještě zdaleka nebyla nejhůř. Něco mi šlo líp, něco hůř, míčové hry mi nešly vůbec. Nebyla jsem obézní a nikdo se mi neposmíval. Přesto nemohu říct, že by mě školní tělocvik nějak motivoval k pohybové aktivitě. Takové zdroje jsem hledala jinde – v chození po horách i lyžování, na kole, později jsem přišla na chuť i kondičnímu běhu.

K mému nemilému překvapení se náplň hodin tělesné výchovy od dob mého dětství příliš nezměnila. Část hodiny se prostě zaplácne tím, že děti hrají „na jelena“, vybíjenou, v lepším případě později volejbal. Co je přínosného na tom, že se děti do sebe navzájem trefují míčem, v mnoha případech dost bolestivě, to asi nepochopím. Už jenom ten název vybíjená žádné pěkné asociace nevyvolává. To už ta „vybika“ zní líp, alespoň maskuje pravý účel a cíl této hry: vybít slabší, méně šikovné jedince. Vyloučit je z dění, postavit mimo hru. Tato hra podle mého názoru nemůže nikoho přivést k větší obratnosti. Spíš vede k tomu, že se dítě vyhne. Míči, a později možná i veškeré pohybové aktivitě.

Docela bych si přála, aby se ve školních osnovách namísto vybíjení objevilo chození. Věřím tomu, že by se většina dětí v hodinách tělocviku chodit naučila a část z nich by už nikdy nepřestala.

Je překvapivé, že dnešní děti skoro vůbec neumějí chodit. Ujít pár kilometrů dělá potíže i některým z těch úspěšných vybíječů, sportovcům, kteří pravidelně jezdí na tréninky všech myslitelných sportů. Ano, jezdí, protože dnešní děti prostě nechodí. Ten paradox, kdy vystupují z auta, zaparkovaného co nejblíže vchodu fitness centra, aby šly na hodinu aerobiku, mi asi nikdy nepřestane připadat mírně komický.

foto © Yanlev| Dreamstime.com