Home | O nás | Kontakty | Přihlášení | Registrace




Tereza Hýsková

Jak jsme si užili poslední sníh a první jarní slunce

Stanovili jsme si s přítelem nepříliš ambiciózní, zato dost tradiční plán – stovka jarních kilometrů nachozená jinde než v našem nejbližším okolí a jinak než při cestě z práce a do práce, do hospody či z hospody.

S plněním jsme začali o velikonočním víkendu. Volný Velký pátek jsme využili k přejezdu do Vrchlabí, odkud jsme se v sobotu plánovali vydat po stopách Hanče a Vrbaty ke známé Mohyle. Přenocovali jsme u přátel a ráno u snídaně jsme pozorovali páru stoupající z lesů a čekali, až se trochu zvedne, aby naše zkušená průvodkyně odhadla, na co si budeme moci troufnout. Věřili jsme jejímu úsudku a vzhledem ke sněhu, jenž se ve vyšších polohách stále držel, jsme odmítli prát se o životní prostor na turistické stezce s nervózními běžkaři, nechali auto odpočívat před odpoledním návratem do Prahy a vyrazili přímo z Vrchlabí na vrch Žalý, který naše kamarádka a průvodkyně s nadsázkou nazvala Krkonošským Řípem.

Nejprve jsme prošli malebným podhorským Vrchlabím, v areálu Správy Krkonošského národního parku jsme si prohlédli voliéry a výběhy raněné zvěře, kterou již není možné navrátit do volné přírody, nakoukli jsme do Krkonošského muzea v někdejším klášteře a jali se zdolávat kopce, které jsou pro místní popolední vycházka, ale pro nás pořádný úkol. Hned za Klášterem mé srdce zaplesalo nad hřbitovní zdí, zpoza které vykukovaly honosné hrobky odsunutých Němců. S příslibem, že si hřbitov pořádně prohlédneme při zpáteční cestě, jsme začali překonávat první stoupání.

První zastávka nás čekala u kapličky sv. Anny, nedávno rekonstruované, která prý kdysi zachránila život prababičce naší průvodkyně, když se v ní potřebovala schovat před náhlou sněhovou vánicí. Poděkovali jsme tedy prozřetelnosti, která postavila prababičce kapličku do cesty – vždy i díky ní jsme nakonec mohli absolvovat tento výlet, a pokračovali přes vesničku Kněžice asi dva kilometry po asfaltové cestě, než jsme uhnuli doprava a vzali ztečí vrch Žalý. Z ranní mlhy se vyloupl den jako malovaný, takže trička pod zimními bundami jsme záhy řádně propotili, dost jsme se nadřeli také na zledovatělých sněhových plochách, které se objevily s přibývající nadmořskou výškou.

Navzdory ostrému slunci ležela na vrcholu Žalého stále ještě pravidelná sněhová pokrývka. Občerstvili jsme se zde čajem a müsli tyčinkou – naše zkušená průvodkyně prostě myslela na všechno – vyškrábali jsme se na rozhlednu, abychom se rozkoukali po okolí, stále ještě skrytém v jemném oparu, vyměnili propocené spodní vrstvy a zahájili sestup. To už bylo dávno po poledni, počasí nádherné a stabilní a vrchlabští se začali na Žalý vydávat hromadně. Naše kamarádka v uniformě KRNAPu budila pozornost, snad i respekt a několik místních s ní zapředlo krátký hovor. Milá setkání rušil pouze hluk crossových motocyklů, na nichž se někteří experti vydávají zdolávat krkonošské kopce, zcela ignorujíce vyhlášené zóny národního parku. Na jejich adresu jsme skutečně nemohli říci nic pozitivního. Hlasitou pochvalu si naopak zaslouží prostředí i obsluha hospůdky v Kněžicích, kde jsme odměnili malým pivem před posledním sestupem.

Vrchlabský hřbitov nezklamal má očekávání a udělal obrovský dojem – nic nevyjadřuje ducha Sudet jako hřbitovy. Zchátralé opuštěné hrobky, mohylky se zetlelými kytkami, jimiž příbuzní z Německa jednou za rok místa posledního odpočinku svých předků zasypou a honosná zrekonstruovaná mauzolea, do nichž potomci sudetských Němců po pádu železné opony neváhali investovat… Když jsem dostatečně nasála sudetského genia loci, byla jsem odměněna procházkou po vrchlabském zámeckém parku a kančím se šípkovou.

Naše hostitelka, zkušená horská průvodkyně, nás po celou dobu zasypávala informacemi o všem, co jsme zahlédli od fauny a flory, přes geologii až po historii. Jsem z podstaty městský člověk a tak mě přeci jen zaujalo právě povídání o dějinách Vrchlabí, o tom, co určovalo dnešní ráz a podobu kdysi industriálního města. Kéž bych si pamatovala alespoň desetinu!

Druhý velikonoční svátek, pondělí, jsme strávili masňáckou vycházkou. Rodinná historie nás zavedla do Tábora a údolí Lužnice. U řeky jsme zaparkovali a vydali se Lužnickým údolím kolem stěny na ferrata, geologické expozice, Benešova mlýna, Modrého lomu a restaurace Harrachovka ke čtyři kilometry vzdálenému Kvěchovu mlýnu a pak dál k ústí Raštského potoka. Nejpříjemnější část nás čekala za Harrachovkou, kde silnice končí, a museli jsme tak pokračovat neznačenou pěšinou. Po krátké svačince v chatové osadě za Kvěchovým mlýnem, nepoučeni, že trasu můžeme bez zbytečného prodloužení obměnit, jsme vyrazili na zpět touž cestou. Velikonoční pondělí zimu ničím nepřipomínalo ani omylem a spíš než koledníky jsme potkávali rekreační chodce, kteří si stejně jako my užívali vpravdě prvního jarního dne. Oděni pouze v tričkách bychom málem zapomněli, že ještě před dvěma dny jsme se neodvážili vyrazit na túru bez čepic, rukavic a zimní bundy.

A celkové skóre? 25 000 kroků v Krkonoších a 13 000 na Lužnici. Na další jarní výlety máme stále ušetřeno 73,5 kilometru.


Reklama


'Chůze'**'chuze' 'Zdraví'**'zdravi' 'Péče o nohy'**'pece-o-nohy' 'Redukce váhy'**'redukce-vahy' 'Výživa'**'vyziva' 'Životní styl'**'zivotni-styl' 'Vybavení'**'vybaveni'), 'Turistika'**'turistika'

Přihlášení

Pokud ještě nemáte přístupové údaje, můžete se registrovat.